BLOG - Libor Bouček

Týden na Filipínách

Upřímně musím říct, že jsem překvapen. Nesmírně. Očekával jsem zcela odlišnou kulturu od té naší evropské, ale ostrovní nátura je skutečně něco úplně jiného. Nevím, jak by zde člověk z Evropy dokázal žít. Vše je trošku jinak.

Představte si spojení původního obyvatelstva a k tomu silného španělského vlivu. Do toho všudypřítomná amerikanizace, která přináší Filipíncům lehké zmatení povah. Ale pozor - výsledkem je absolutní srdečnost a neuvěřitelná radost. A nadšení z čehokoliv odlišného.

Naprosto běžné jsou situace, kdy se za Čechem táhne dav Filipínců a touží se fotit aniž by tušili o koho se jedná. A vzhledem k tomu, že jsme tady společně s deseti finalistkami České Miss, vězte že se fotíme skoro každých deset minut.

Když se dříve řekly Filipíny, člověk si představil pár ostrovů a relativně malou zemi mezi Asií a Austrálií, ale dorazíte do Manily - gigantické asijské metropole a pocítíte fakt, že v tomto městě žije 15 milionů lidí. Jedno město - obrovská masa lidí a průměrnému Evropanovi nezbývá než nechat se unášet slovem respekt.

Chápu, že čekáte pikanterie o finalistkách...sbírám je a do konce týdne něco dodám. Ale těžko se mi popisuje takový nával krásy. A upřímně - těžko se v něm muži po třicítce žije...no posuďte sami...

Tak nějak...z Prahy a srdcem ve Wroclawi/Varšavě

Milí přátelé,

poslední dva týdny jsem byl v Polsku s naší reprezentací a musím říct, že to bylo nádherné. Doufám, že ve čtvrtek porazíme Portugalsko. To bude třeba pořádně oslavit. A proto vám pro inspiraci přikládám naprosto nejlepší mejdan, co jsem kdy viděl... Tak si ho užijte!!!

Ať žije máj!

Tak nám uběhla první třetina letošního roku. Upřímně jsem ani nezaznamenal, jak nesmírně rychlý byl duben. Ale co mě zaráží je stále zmiňovaný mayský kalendář, podle kterého se letos na konci prosince dočkáme konce. Jasně, že se jedná o paranoidní údaj, kterého budou ještě pořádně využívat mnohé sekty a náboženská seskupení. Je velmi nepravděpodobné, že se něco stane...
Ale na druhou stranu je naprosto zarážející, co se dělo například uplynulý víkend. Tak například v neděli lokalizovali hasiči v Česku celkem 330 požárů, v Indii do 29 lidí udeřil blesk a britská královská akademie vydala alarmující studii, že lidstvo čeká apokalypsa už za čtyřicet let.
Je to fakt, nebývale rychle se naše země zaplňuje a v roce 2050 se očekává, že nás bude na světě kolem devíti miliard, což je naprosto neuvěřitelné číslo, obzvlášť když si vzpomenu, kterak mě ve vlastivědě učili, že na světě je "skoro" pět miliard lidí.
Snažím se přemýšlet, co může jedinec udělat pro to, aby alespoň minimializoval hrozící nebezpečí, ale nic konkrétního mě nenapadá. Snad jen dodržovat vlastní morálku a zdravý úsudek, protože jen spojení těchto dvou elementů vede k odpovědné a rozumné existenci. I když v záplavě balastu, který na nás nevyčerpatelný informační zdroj internet valí, je právě ta osobní morálka hodnota téměř nenalezetelná...tak hodně štěstí nám všem!

Halo...Jsem Josef Bek!

Zdar všem,

po delší době plné tvůrčí krize se vracím se svým dekadentnním blogem, kde se vám se vším svěřím. A vším, co umím. Takže zázraky nečekejte. Ba ne, hned na úvod mám pro vás šrapnel a absolutní hit letošního léta...škoda, že jsme nedostali Jindru s Kačkou do Hlasu...to by byl jasnej vítěz!

Kdo jezdí na prkně, okamžitě sem!

Pro příznivce snowboardingu naprosto zásadní video!!!

Tohle je úplně nejvíc!

Dušičky a vůbec...

Je neskutečné, jak rychle to uteklo. Je tu listopad. Ale bože zaplat za prodloužený víkend. Vlastně asi poslední v letošním roce. Přemýšlel jsem během něj, jak vlastně oslavit svátek státní i Dušičky. Je možná trochu zvláštní sledovat uprostřed volna projev prezidenta a následně oceněné, ale já se snažím sledovat každý rok. Ríkám si, že je to i tak trochu povinnost, i když jsem měl letos pocit, že jsem v tom vlastně sám. Při těchto příležitostech mě vždycky přepadne neodbytný pocit závisti směrem k národnějším zemím. Fakt mě docela bavilo, jak přirozeně se na svátky v USA vyvěšují vlajky a jak spontánně se zpívá hymna. Našinci z Ceska to může přijít jako nějaký pofiderní tyjátr, který je přehnaný, ale neznám Američana, který by to neměl přirozeně. I když vzhledem k tomu, jak ted vnímají Obamu je jen otázkou, jak se bude slavit proslov dál. Vyhlídky pro držitele Nobelovy ceny nejsou nějak závratné.

Ten další slavnostní den je vlastně ted. V evropském okolí je dneska dokonce den klidu, aby se lidé mohli vydat na hřbitov vzdát hold svým blízkým. Přiznám se, že to prostředí nemám moc rád. Možná je to sebeobrana, nebot tuším, že je to cílová destinace i pro mne. Nevím. Na blízké se snažím myslet, když je příležitost. Naposledy jsem na dálku komunikoval se svým dědou, když jsem poprvé potkal Tomáše Skuhravého. Na druhé prarodiče myslím často, neb jsem se přestěhoval za roh, kde bydleli oni. Ale že bych vyrazil na hrob... Nevím, asi jsem na to srab. Ale jak o tom tak přemýšlím, beru auto a jedu...hned ted. Když to dělá celá Evropa, má to asi smysl. :-)

A abych nebyl jen pesimista, posílám můj oblíbený pořad Riskuj v trohu jiné úpravě

Zima budiž pochválena

Zbožnuju tohle období. Přemýšlel jsem, kdy se k nám dostaví ta pravá předvánoční melancholie, která pravidelně vyvěrá z typické podzimní deprese. Předpokládám, že to znáte. Zmoklý listopad plný nachlazení prochází a člověk si říká, kdy už bude konec a co má vlastně v životě smysl. Občas ho pobouří vánoční výloha v supermarketu, občas se zamyslí nad masochistickou myšlenkou o dárcí apod. Ale hlavně se utápí ve vlastnomyšlenkové sebedestrukci. Pak přijde prosinec - čas hojnosti a vánočních večírků, který člověk rychle překlene, aby se následně zabil cukrovím, kaprem a smrští panáků a těžce omámen si pořídil nový diář.

To probíhá každý rok a nejhorším obdobím je právě listopadový marast. Letos to ale podle sněhu na D1 vypadá na nekompromisní nástup prosincového počasí. Doufejme, že to bude znamenat i kompletní eliminaci plískanic. A pojdme do spásného prosince naskočit třeba už zítra...

...a když jsem u toho...s Martinou Gavriely, která bude v Afterparty mezi 11 a 12 naskočit stoprocentně půjde...

:-)

Návrat z říše snů

Předpokládám, že jste už něco podobného zažili. Vracíte se po neskutečně dlouhé době domů a máte to štěstí, že letecky. Já jsem těch návratů zažil mnoho a všechny spojovala jedna věc. Lehká pachut, když se ozvala ta proslulá árie, která vás vítá doma. Smetana. A já jsem zase zpátky. Na Ruzyni se potuluje pár Avií, nevzhledná zamrače ná Praha otevírá svou náruč, aby vás hned vzápětí odvezl frajer za sedm set do centra a vy znovu dýchali malost a falešnou hrdost zdejší. Možná to trochu přeháním, ale když se vracíte z Londýna, z New Yorku nebo z Austrálie, tak vás tahle nostalgie přepadne.

Poprvé jsem prožil opak. Opar nad Prahou se rázem stal rajskou mlhou, taxikář mi ochotně naložil kufry a přivítal mne, odbavení při příletu proběhlo neskutečně rychle a já usedl na svou pohovku doma. Doma. Dokonce se ve mně emoce otočily natolik, že jsem vyhlížele včerejší podvečer a setkání s dentistou operatérem. Poprvé jsem se těšil k zubaři, aby mi vyrval osmičku. Logicky, protože ta dvoutýdenní bolest překročila hranici únosnosti a zákrok pražského profesionála ji měl definitivně zastavit.

To vše ve mně vyvolalo město Buenos Aires. Nemohu ho hanět, neb mi bylo skvělým hostitelem, ale pro Středoevropana je megapole s tolika obyvateli příliš velkou anonymní pastí. Ano, i tam jsou lékaři, ale toho, kterého jsem navštívil já, by mi tady u nás doporučil maximálně můj psí přítel Dak. Buenos Aires je dechberoucí mraveniště, ve kterém se ztratíte nejen fyzicky, ale i psychicky. Jste součást masy, devítiproudých silnic, kde jsou miliony aut. Ale, abych nebyl beznadějný a pesimistický.

Argentina je mimo Buenos Aires naprosto dokonalou zemí, jejíž přírodu ani nelze popsat. Země od vodopádů Iguazu na brazilských hranicích až po Patagonii na samotném jihu nabízí cestovateli neuvěřitelné. Osobně vím, že až dostanu za rok za dva znovu dovolenou (o čemž vzhledem k áčku pochybuji), musím tam vyrazit s batohem a spacákem. Bude to stát za to. Jediné vím, z Buenos Aires zmizím tryskovou rychlostí. V pondělí, až budu schopen psát i mluvit, jsem zpátky. Nesmírně mi rádio chybí!!!

Argentina a jak si panáček nezvyká...

Tak Argentina a moje dojmy po pěti dnech. Mno, leccos jsem si představoval pod pojmem Latino. Tušil jsem, že jejich životní rytmus bude jako jízda staršího pána v klobouku v neděli dopoledne. Ale moje očekávání bylo jen slabým odvarem. Už jsem si pomalu zvyknul na situace z restaurací, kde si objednáte oběd a čekáte půl hodinu než vám přijdouz prozradit, že to jídlo už nemají. Už jsem si zvyknul na srdceryvné výlevy taxikáře, když mu člověk vytkne, že tu měl být před hodinou. To jsou situace, které Evropana zarazí, někdy dokonce až naštvou, ale jakmile na Latino styl přistoupíte, začne vás to i bavit. Zivot tady evidentně plyne daleko ve větším klidu a zdá se mi, že jsou si obyvatelé Buenos Aires schopni si život užít daleko víc než my. Večeře kolem půlnoci, diskotéka bez agresivních rytmů, ale se salsou. A já ortodoxní netanečník najednou šoupu nohama salsu...to by mi moje žena dala. Ale ono to ani jinak nejde. Z latino stylu se generuje nejcennější vývozní artikl - radost.

A počasí - to je asi nejdivnější aspekt mého pobytu tady. V pátek jsme si na Slunci užívali 33 stupnů a včera trvalý déšt a teplota kolem 8. Na druhou stranu začínající jaro je Cesku velmi podobné. Včera jsem usínal v půl dvanácté, za okny důkaz vět z každého průvodce, který tvrdí, že by se měl člověk vyvarovat pokojům do ulice. Umím nazpamět jízdní řád nočních autobusů na ulici Salta. Kdybyste potřebovali.

Zase se brzo ozvu a jak tak vnímám komunikaci s mojí osmičkou, popíšu vám asi úroven zubařů a chirurgů. I to se vám bude hodit...

Zdravím Evropu 2! Skrýš!

Argentina...muchachos

Je to neuvěřitelné, ale podařilo se. Poprvé se hlásím na blog Evropy 2 z Argentiny. Dnes jsme přistáli coby pětičlenná skupina na letišti a kdybyste se někdy náhodou rozhodli letět do těchto končin, vyhněte se Iberii. Tahle letecká společnost má zřejmě tradici s převozem dobytka nebo nákladu a v případě lidí ještě trochu váhají. Letušky vypadají unaveně a když je člověk pozoruje, radši je nechce otravovat. Na druhou stranu, když se po devíti hodinách spánku probudíte a žízen je neodbytná, musíte si pomoct sami. Nebudu to natahovat - Iberia airlines je jediná aerolinie, ve které si občerstvení musíte ukrást.

Buenos Aires se mi zatím zdá jako zajímavý mix Madridu a New Yorku. Megapole, která se asi nikdy neukládá k spánku. Rušnost, která se přelévá do nepřehlednosti, ale zůstává obejmuta tradiční latino vřelostí. Coby průměrní turisté jsme dnes tři hodiny po příletu zamířili hned najisto - steakhouse. První, co se člověku vybaví, když se řekne Argentina je právě kus grilované krávy. A víno. Cekal jsem zklamání, čekal jsem, že steaky jsou jen legendou. Pověstí bez reálného základu, ale pozor. Pět lidí, asi tří kila masa a k tomu dokonalé červené, předkrmy a na závěr digestiv. Maso, které je nedosažitelným vzorem pro všechny steak restauranty v Cesu. Cena - dohromady pro všechny v přepočtu 4.000,-. Myslel jsem si, že se tady dostanu do schlang fazony, ale začínám rezignovat. Argentina - země zaslíbená.