Své dospívání popsala jako chaotické a psychicky náročné období. „Bylo to pro mě hodně těžké, hormony se mnou cloumaly,“ svěřila se. V té době prý ani neviděla svou budoucnost v partnerském životě – naopak zvažovala, že se vydá úplně jiným směrem. Lákala ji představa stát se jeptiškou, odjet do Jižní Ameriky a pomáhat potřebným jako lékařka nebo misionářka.
Současně ale vedla vnitřní boj sama se sebou. Necítila se dobře ve svém těle ani psychicky. „Připadala jsem si nehezká a byla jsem zoufalá,“ popsala otevřeně.
Nejtěžší chvíle přišla kolem sedmnácti až osmnácti let, kdy její psychické problémy vyvrcholily. „Rozhodla jsem se, že to ukončím,“ přiznala s tím, že trpěla silnými depresemi. Když se pokusila vyhledat pomoc, setkala se s nečekanou reakcí. Zdravotnický personál ji tehdy kvůli oslavám Mezinárodního dne žen odkázal, aby přišla až později.
Právě tato zkušenost podle ní zásadně změnila její přístup k životu. Uvědomila si, že se musí spoléhat především sama na sebe. „Pomohlo mi to pochopit, že si musím pomoct sama,“ řekla.
Od té doby se prý už nikdy neobrátila na odbornou pomoc, a to ani v dalších velmi těžkých životních situacích, včetně ztráty dítěte. Tvrdá lekce z mládí ji podle jejích slov naučila jediné – že sílu musí hledat především sama v sobě.
