Právě vysíláme

Ewa Farna

„Chtěla jsem vidět svoji mámu, jak reaguje, když jí řeknu ‚budeš babička‘,“ říká Ewa Farna v rozhovoru o soukromí, kariéře a její nové životní roli.

„Martine, pocéém. Potřebuju poradit s hadrama,“ ozve se z šatny Ewy Farne před vystoupením v Kolínském divadle. Nastává sháňka po manželovi, Martinu Chobotovi, jinak taky kytaristovi Ewiny doprovodné kapely. „No tak to né,“ směje se Martin, když vchází do šatny. Následuje Ewin smích a pak už se dveře zavřou a rodinná porada ohledně outfitu na dnešní představení probíhá v soukromí. Smysl pro humor manželům evidentně nechybí.

 

Naše setkání jsme domlouvaly dlouho. Ne snad proto, že by Ewu tolik vytěžovala její nová životní role mámy, ale její pracovní kalendář je zkrátka nabitý. Právě objíždí okresní města se svou tour Málo se známe, do toho připravuje vánoční symfonický koncert, pořádá tvůrčí kempy, několikadenní setkání s fanoušky, dává rozhovory a přijímá pozvání do talk show. A do toho všeho se samozřejmě stará o miminko. Jak ale říká, štěstí spočívá v nastavení mysli a ona je momentálně tím nejšťastnějším člověkem na světě.

Když mluvím před koncertem s Ewiným manažerem, přiznává, že dřív to bylo s Ewou ještě horší. Horší ve smyslu ještě větší akčnosti. „Vzpomínám si, že dřív jsme si Ewu s polským managmentem předávali na letišti i několikrát za čtrnáct dní. Teď s miminkem už je to trochu jiný. Mentální akce tam pořád zůstává, ale toho běhání kolem je samozřejmě o trochu míň.“

 

To, že by kvůli svým rodičovským povinnostem o něco přicházela, nebo se něčeho musela vzdát, si Ewa nepřipouští. „Dřív jsem měla pocit, že bych v životě nemohla být bez spánku, nebo bez večerní skleničky vína, ale najednou je to tak strašně přirozený, že absolutně nemám pocit, že by mě to v něčem omezovalo,“ říká. „Tak si zajdu do kina za dva roky, ono se fakt nic nestane,“ usmívá se.

Turné po divadlech Ewa ještě nikdy neměla. Panuje tu o dost intimnější atmosféra, než na letních open-airech pro tisícové davy. Lidi sedí, netlačí se pod pódiem, jsou hezky oblečení a co se věkového zastoupení týče, jsou tu všichni. Všimnu si starší paní, jak s Ewou s potěšením zpívá Boky jako skříň, hit, na který tu všichni trpělivě čekali a který Ewa na konec představení nemohla nezařadit.
Známe playlist a víme, že tohle je poslední song. Kapela už skládá nástroje, ale Ewa se mezitím baví s publikem, které ji aplauduje ve stoje. Někdo z hlediště něco vykřikne. „Tak vy chcete Whitney, jo?“ reaguje Ewa. V příští chvíli se už divadelním sálem nese její sólo ze slavné písně I Will Always Love You. V zákulisí nastane rozruch. „To musím slyšet,“ pospíchají zpátky do backstage vokalistky. „Tyjo, dá to? Představ si, že začneš moc vysoko a v půlce zjistíš, že to nedáš,“ hrozí se.
Jenže Ewa to samozřejmě dá. Bez přípravy i bez hudebního doprovodu. V momentu, který si žádá hudební završení, se z backstage vynoří kytarista Lukáš Chromek a jedním rázným úderem do bubnů tomu dá pěknou tečku. Publikum se směje a tleská, bubeník Roman Vícha přibíhá ze šatny a zuří. „To byl Chromek, co? Já ho zabiju.“ 

A pak už se jde vážně domů. Kojit, jíst, spát, chystat se na další zastávku tour, dořešit repertoár a aranžmá písní na koncert s orchestrem, naplánovat další zkoušky s kapelou, nakrmit sociální sítě,… Co by ne. Levou zadní.

Foto: Jan Faukner

Michaela KaravarakisMichaela Karavarakis5. listopadu 2019 9:10