Právě vysíláme

Pokáč

Exkluzivní speciál s Pokáčem o hudbě, inspiraci a o fotbale.

„Začíná to tak, že si doma brnkáte na kytaru a točíte se při tom na kameru, ale dlouho se nic neděje,“ vzpomíná na svoje začátky Pokáč, který se z nenápadného youtubera vypracoval až na pozici muže, který loni v říjnu vyprodal pražské Forum Karlín„Už mi lidi začali říkat, ať to vzdám, ať jdu radši dělat něco jiného. Naštěstí jsem je neposlechl a následně se mi ozval Voxel, pro kterého jsem začal skládat hudbu. Tím to všechno začalo.“

Je chladný prosincový den a s talentovaným písničkářem Honzou Pokorným, neboli Pokáčem, a jeho přítelkyní, dvojnásobnou olympioničkou Eliškou Klučinovou, jedeme na koncert do Příbrami. „Rituály před koncertem? Moc jich nemáme,“ reaguje Pokáč na moji otázku. „Cestou nazpátek si ale vždycky poslechneme Františka Nedvěda. To je taková naše tradice.“ Zní to téměř ironicky: jeden z nejtalentovanějších písničkářů po koncertu na uklidnění hltá českou folkovou klasiku.

Pokáčovým prvním životním snem bylo se stát profesionálním fotbalistou. Hrál za SK Stehelčeves, tedy za vesnici, v níž dříve bydlel. Do své milované Sparty to ale bohužel nikdy nedotáhl – nebo možná bohudík. „Ve fotbale je spousta nenávisti, a to bych nejspíš snášel těžce,“ vysvětluje. „Na koncerty se lidé chodí bavit, a tak je tam atmosféra taková příjemnější. Na fotbalovém stadionu se vždycky najde někdo, kdo hráče nenávidí, ať z domácích či venkovních fanoušků.“

 

Sport ovšem Pokáčovi není cizí. Ptám se, zda s Eliškou často sportují. „Určitě tak jednou dvakrát týdně si spolu jdeme zaběhat, ale ona mě vždycky ve finále porazí,“ přiznává s úsměvem. Jednou se ovšem stalo, že Pokáč nad Eliškou v běhu zvítězil: ten den byla nemocná, a ještě k tomu nejspíš zraněná, ale výhra je výhra. Vítězství nad českou rekordmankou v sedmiboji – to se nestává každý den! 

Náměstí 17. listopadu v Příbrami čiší pozitivní atmosférou a očekáváním. A rychle se to tu plní.

Během zhruba hodinového vystoupení stihne Pokáč roztančit svoje fanoušky hitem Matfyzák na disku, rozesmát je skladbami Co z tebe bude či Rád chodím na poštu a dojmout písničkou Úplně levej. Charismatický písničkář neustále s obecenstvem žertuje a oceňuje ručně vyrobené plakáty, které mu vyznávají lásku. Koncertování a živé hraní patří mezi jeho největší přednosti. Není divu, že právě na jednom takovém koncertě v Litvínově se seznámil s Eliškou. 

Po dvou přídavcích a dlouhém aplausu se s Pokáčem loučíme a domlouváme se na dalším setkání hned druhý den. Náš program s tímto showmanem totiž zdaleka nekončí. 

 

Ráno působí Pokáč stejně pozitivně a v pohodě. Po koncertě prý ještě s Eliškou hodinu rozdávali podpisy a následovala party, ale únava na něm není znát. Ptám se ho na včerejší vystoupení. „Jo, dobrý to bylo. Akorát mě hrozně bolel palec, a tak jsem nemohl moc brnkat na kytaru ani na ukulele,“ přiznává. Bolest byla prý tak ukrutná, že se v jednu chvíli bál, aby mu prst nezačal krvácet. Jak přes tuto překážku zvládl zahrát hodinový koncert tak kvalitně, je čistou záhadou. 

Moji pozornost upoutá diplom, který visí na zdi v obýváku: „Diplom za vynikající výkon získává ‚Potáč‘“ stojí na certifikátu. „Jo, to jsou ty začátky, kdy nikdo ani neví, jak se píše tvoje jméno,“ vysvětluje. „S tvým příjmením (Cunningham) máš asi podobný zkušenosti.“

Stadion Sparty na Letné je naší poslední zastávkou, na hlavní tribuně si povídáme zhruba dvacet minut. Nejvíc mě zajímá, co Pokáče čeká nyní: jak chce navázat na vyprodaný koncert ve Foru Karlín a na povedenou desku Úplně levej? Odpověď slavného písničkáře mě zaskočí: „V únoru jedu turné po Austrálii,“ říká se skromným úsměvem jako by nic.

U Pokáče je patrné, že to má v hlavě srovnané. Kariérní mety jako Forum Karlín či australské turné si sice dává, ale jeho hlavní cíl zůstává stejný: dělat lidem radost a bavit je svými písničkami. A daří se mu to skvěle.

Foto: Jan Faukner

James CunninghamJames Cunningham9. ledna 2020 11:05